Tschechisches Telegramm
Co potrebuje Evropa ze všeho nejvíc
Pohled na proces ratifikace z jejího nového stredu
Ptáme se všichni, co se s Evropou deje.
Evropská Unie už prošla nejednou konfliktní
situací, ze všech se však až dosud dokázala dostat. Možná, že tahle je
nejzávažnejší.
Ptá se také unijní Evropan každým coulem a uznávaný historik soucasnosti
Timothy Garton Ash a mluví o krizi s velkým K. Ríká, že je symbolem evropského
úpadku, ne-li dekadence.
Dobrá tedy, krize. Chci ovšem ríci, že se slova
krize, ani s Ashovým velkým K, vubec nebojím. Casto je to práve krize, která
vyjeví, co zustává pri hladkém fungování skryto a posune vývoj kupredu.
Paradoxne práve hladké fungování muže být cestou ke skutecnému maléru, k
nenapravitelnému krachu celého projektu.
Krize je však jen tehdy nakonec výhrou, když je využita k bezohlednému
pojmenování toho, co vyjeví. Pri tom je treba i riskovat a odvážit se
formulovat myšlenky, na které nejsou lidé zvyklí.
O neco takového se dnes pokusím, a to ve trech
tezích. Když jsme si je pred nekolika týdny zacal formulovat, zdály se me až
príliš provokativní; dnes už se hlasy, vyslovující podobné úvahy, zacínají
ozývat ze všech stran Evropy.
Moje první teze zní, že obcané clenských státu
mají právo nejen vedet dopredu, kam a proc budou v dohledné dobe sahat hranice
Unie, ale že mají také právo rozhodovat o tom. Práve oni mají právo
rozhodnout, ve prospech koho a proc budou ochotni – a tedy ve prospech koho
ochotni nebudou - pocínat si solidárne.
Netvrdím, že se to vždycky musí stát formou
referenda. Ale mela by vždycky existovat možnost referendum o každém dalším
rozšírení si na národních parlamentech vynutit. Ty musí mít možnost o
rozšírení rozhodovat vždycky.
A naopak si myslím, že obcané clenských státu Unie mohou docela dobre ponechat
rozhodování o unijních institucích a pravidlech, podle kterých se v nich
rozhoduje, na svých volených a zasvecenejších zástupcích. Ani doma obcané
zpravidla nehlasují o ústavách.
Zamení-li se tyto rozhodovací mechanismy a
jejich témata, jako se to práve ted stalo, hrozí, že se rázem ocitneme
uprostred krize.
Jsem presvedcen, že práve to, kam až z vule Evropanu jejich Unie sahá, ji
definuje nejvýstižneji. Sice neprímo, urcite však dusažneji než pravidla,
podle kterých se v jejich orgánech rozhoduje. Suma odpovedí na otázky,
související s rozširováním (anebo naopak s rozhodnutím zachovat status quo),
znamená totiž vždycky také odpovedi na otázky, jaké že hodnoty Evropané
sdílejí, na jakých konkrétních cílech se v tom kterém case shodují. Hodnoty,
na kterých Unie stojí, vyplývají tedy z rozhodování, s kým a proc se obcané
clenských státu Unie chtejí delit o bohatství a suverenitu.
Rozhodování o rozšírení, nikoli rozhodování o
procedurách, je tedy rozhodování o tom nejduležitejším, o povaze unijního
konsenzu, o sdílených hodnotách. Prímo ci neprímo i o vztahu k menšinám, k
sociálne slabším, ke státu a vubec k míre regulace, k životnímu prostredí, k
lidským a sociálním právum, k šírení demokracie ve svete.
Unie se naposledy rozširovala podle kriterií,
které její orgány v prubehu casu menily. Zprvu to mel být ostrý, nemilosrdný
závod jednotlivých lodí. Nakonec se rozhodlo, že do cíle vjedou všechny lode
pekne pohromade, jako kdyby šlo o manifestacní prehlídku flotily. Takže to
vypadalo, že je to vlastne skoro lhostejné, co rozhodovalo a kdo se jak
snažil, jak byl kdo daleko. Rozšírení o desítku nových clenských státu tím
otázku rozšírení bagatelizovalo. Obcanum nejen nových, ale predevším starých
clenských státu se tím sugeroval dojem, že to byl vlastne triviální problém.
Proto teprve se zpoždením jim zacalo docházet, že se jich to vlastne velmi
týkalo a týká, v neposlední rade jejich životní úrovne. Co víc, od té doby se
kriteria prijímání ješte více rozvolnila, jak o tom svedcí více méne hotové
prijetí Bulharska a Rumunska.
Francouzské a nizozemské NE bylo nepochybne také hlasováním o rozšírení. Za
prvé dodatecným hlasováním o nás, naposledy prijatých clenech, za druhé
predcasným hlasováním o tech, které vyhlížíme na obzoru: o Chorvatsku,
Turecku, Ukrajine, Srbsku, Moldavsku a možná i o dalších.
Lidé zkrátka hlasovali o tom, o cem oni sami
chteli, nikoli o tom, o cem meli hlasovat z vule Unie a svých politických
reprezentací. Hlasovali tak proto, že hlasovali o tom, co se jich doopravdy
týká, o tom, cemu mohou rozumet. Byli tak svým zpusobem moudrejší než Konvent
i Evropská rada dohromady.
Proc však chceme, aby si vytváreli názor na dusledky principu dvojí vetšiny
pri hlasování v Rade ministru, obohaceném o dodatek, pojednávající o blokacní
menšine? Zvlášte, když jim tyto procedury Konvent naservíruje v podobe
necitelne tlusté knihy. Ale nejde zdaleka jen o vetší ci menší možnosti
porozumení: rozširování se bezprostredne týká všech, definuje cíle Unie a
neprímo vymezuje i hodnoty, na kterých Unie stojí.
Týká-li se všech, mají o nem rozhodovat
všichni. Slyším námitky, že budou-li rozhodovat všichni, stávající Unie se
nejspíše uzavre do sebe. Není možné to zcela vyloucit, zejména dnes, po
lonském 1. kvetnu. V každém prípade je velmi pravdepodobné, že další
rozširování by bylo pomalejší, melo by ale tu podstatnou výhodu, že by
neohrožovalo dosaženou již míru integrace, jak se to deje dnes. Rychlejší
rozširování se nejen nemusí zdarit, muže rozbít i to, co již bylo dosaženo.
Druhou mojí tezí je, že rozširování muže být
dnes výrazem spíše solidarity než soudržnosti. Pritom práve solidarita je to,
co ciní Unii unikátním projektem, unikátní praxí, cím se liší od všech
ostatních integracních projektu.
Solidaritu chápu jako postoj, který je motivován více ideálne než pragmaticky.
Také solidarita se vyplatí, zpravidla však až v mnohem delší casové
perspektive. Rozhodne ne do príštích voleb. Nedá se nikdy usnést nejakým
orgánem. Solidarita je vecí vedomé volby jednotlivcu, výrazem hodnotové
orientace lidí, protože je v ní vždy prítomen prvek obeti.
Soudržnost je motivována spíše pragmaticky než ideálne. Vyplácí se vzápetí. Je
zpravidla samovolná, instinktivní, protože je reakcí na situaci ohrožení z
vnejšku. Ta si soudržnost dríve ci pozdeji proste vynutí.
Krome solidarity a soudržnosti spojují samozrejme Evropany také mnohé
materiální zájmy, což lze zpravidla doložit kvantifikovatelnými ekonomickými
analýzami.
Kde ovšem chybí soudržnost i solidarita, tam
nastupují národní egoismy. To jsou obvykle také ekonomické zájmy, nikoli však
spolecné, nýbrž ty, které má každá zeme jiné.
Jak to bude se napríšte solidaritou, když soudržnost, spontánne fungující v
bipolárním svete, ztratila svoji naléhavost? To jsou podle mého práve ty
otázky, které dosavadní prubeh ratifikace formuloval nejostreji.
Proto chci nejdríve pripomenout cosi samozrejmého, totiž rozdíl mezi Evropou
soucasnou a Evropou, jaká byla v prvních desetiletích integracního procesu.
Tedy mezi Evropou v ére bipolárního sveta a Evropou v ére unilaterální. Motivy
integracních procesu se prece nejspíše mení.
V bipolárním svete toho bylo zajisté víc, co unijní Evropany spojovalo.
Urcující však byl jeden motiv – pocit ohrožení. Zprvu ohrožení takríkajíc
zevnitr, inspirované cerstvým mementem dvou svetových válek: nezacne Nemecko a
pak my všichni ostatní znovu zbrojit? A za druhé tu bylo nové ohrožení z
východu: válkou sice vycerpané, ale zároven expanzí posílené sovetské
impérium.
Bylo tedy vcelku snadné se proti temto
ohrožením spojovat. Byly i pádné duvody neco obetovat.
Byly tu tedy motivy jak k soudržnosti, tak k solidarite. Motivy soudržnosti i
solidarity se doplnovaly a vzájemne se posilovaly. Navíc bylo tehdy zcela
zrejmé, že evropské spojování má konec koncu své pevné kontury: melo tehdy
vždycky své nejzazší hranice, nejisté bylo jen to, zda jednou vstoupí také
Švýcarsko ci Norsko. Byl tu tak srozumitelný, nezpochybnovaný rámec jak pro
soudržnost, tak pro solidaritu. Evropané z bohatších zemí vedeli, proc a pro
koho se vzdávají cásti svého bohatství, všichni pak vedeli, proc se vzdávají
cásti své suverenity.
Co nás však spojuje dnes? Cítíme se ohroženi?
Leda tak z vlastního ekonomického zaostávání. Zvnejšku však Evropané ohroženi
nejsou, rozhodne ne bezprostredne. Neverím, že by Evropa mohla myslet dnes
vážne ohrožení expanzí islámských zemí, jak o tom nekterí lidé mluvili po 11.
zárí. Neco jiného jsou miliony muslimu, kterí žijí mezi námi, které jsme sami
dlouho zvali, aby za nás delali práci, kterou my delat nechceme. Myslím ale,
že mnozí Evropané se cítí nikoli ohroženi neprítelem, ale zneklidneni,
znejisteni tím, že Evropa, vcetne té budoucí, ztratila pevnejší obrysy. Jsou
zneklidneni tím, že si nemohou ucinit ani elementární rozvahu zisku a ztrát,
pro a proti rozšírení, protože nevedí, kde Evropa nakonec skoncí.Evropané,
kterí se dnes neshodnou ani na konecných hranicích své Unie, nemohou mít
zrejme ani spolecné obavy, ani spolecné nadeje. Ale nejde jen o nejaké konecné
budoucí hranice, jde i o to, že Evropané se zrejme ješte definitivne
nerozhodli, zda do Unie opravdu se vším všudy pocítají i nové clenské státy.
Významná cást Francouzu a Nizozemcu svým ne priznala, že poslední rozšírení
vlastne ješte neprijala.
Myslím si také, a to je má tretí dnešní teze,
že jde-li dnes o krizi, pochází do znacné míry z toho, že EU se dosud
nedostatecne adaptovala na podmínky postbipolárního sveta, sveta momentálne
unilaterálního. Už když se bipolární svet rozpadal, nikdo na to nebyl
pripraven, nikdo totiž se zhroucením sovetského bloku nepocítal. To samo o
sobe melo být mementem. Dnes se o zeme tohoto bloku EU rozširuje, ale nejsem
si jist, zda to myslí opravdu vážne. Zda se to deje s dostatecným porozumením
pro nové clenské státy, tedy alespon pro osm z nich, pro jejich osobitost,
danou mimorádne obtížným procesem jejich transformace.
Dukazem, témer laboratorne prokázaným, muže být prece sjednocení Nemecka,
vlastne první rozšírení Unie východním smerem. Ani toto první sjednocování
dosud neskoncilo, mnozí se ním dosud nesmírili: kdo ví, jak by dnes dopadlo
hlasování. Probíhá mnohem pomaleji, bolestneji, nákladneji, než se ocekávalo.
Všechny pesimistické odhady byly dávno prekonány. Pritom Spolková republika
mela zdánlive všechny predpoklady k tomu, aby na problémy se svými novými
zememi na východe byla pripravena. Mela dost prostredku, lidských i
materiálních, ale také kompletne použitelný právní rád, aby sjednocování
zvládla.
Nemohu se zbavit dojmu, že nejen Nemci ze
západu, nejen unijní Evropané, ale že my všichni jsme necekané zhroucení
sovetského bloku dosud nedostatecne pochopili. Proto také dosud ne zcela
prijali. Dnes neprímo zpochybnované poslední rozšírení Unie, jak se projevilo
ve francouzském a nizozemském referendu, je jen casove vzdálenejším dusledkem
tohoto nedostatecného pochopení.
Co tím myslím? Myslím si, že jsme nepochopili to základní, totiž jaké režimy
se pred šestnácti lety zhroutily a proc se zhroutily. Totalitní režimy to
prece už nebyly, autoritárské snad také ne. Proc se udržely tak dlouho, když
se nakonec ukázalo, že mocní nemeli už skoro žádnou vuli ani sílu k
sebeobrane? Jak to, že to svet nerozpoznal dávno predtím? Opravdu byly
„uzbrojeny“ Reaganem? Co všechno lidé, kterí v techto režimech žili, opravdu
nechteli? A co chteli? Treba se však ptát i na to, co si chteli uchovat? Zdá
se, že se neradi louží práve se solidaritou a duchem jisté pospolitosti,
jakkoli bylo obojí neprijatelne deformované nedemokratických politickým
systémem. Nejspíše pak nekterí ocekávali, že práve EU neco z toho bude i
nadále pestovat. Polskému instalatérovi se však z Francie a ceskému ridici
autobusu z Británie v poslední dobe vzkazuje, at zustane radeji doma.
Setrvacnost nekterých reziduí mentality tzv. reálného socialismu pak nemuže
být príliš prekvapivá. Vcetne síly komunistické levice, at již se jmenuje
jakkoli. Nejspíše práve to, co je tyto režimy tehdy drželo pohromade a co jsme
nedostatecne pochopili, ciní dnes ciní procesy transformace obtížnejší,
pomalejší, bolestnejší, nákladnejší. Dusledky neocekávanosti zhroucení
sovetského bloku, na který nebyl nikdo pripraven a který dosud nebyl
uspokojive interpretován, trvají. Rasantní rozšírení Unie o tyto nové clenské
zeme se dodatecne jeví také proto mnoha Evropanum patnáctky jako uspechaný,
riskantní krok.
Noví clenové mají oproti starým a starším
clenum Unie krome témer samých handicapu a nevýhod také nekteré relativní
výhody. Nejobecneji, a pritom naprosto nespravedlive, se oznacují jako
„sociální dumping“. Dumping je ale výsledkem cílevedomé politiky a asociuje s
neférovým jednáním. Naše zaostalost je totiž v jistých smerech objektivne
výhodná, i když jen relativne. Napríklad nižšími náklady na práci. Nekteré
rozvinutejší, bohatší zeme se s tím ale nechtejí, nedokáží srovnat. Zavádejí
prechodná opatrení, v podstate se uzavírají pred lidmi z nových clenských
státu jako trest za to, že se chtejí své zaostalosti zbavit, anebo nechtejí
tolik platit do spolecné unijní pokladny. Zpochybnují tím ale samotné základní
pilíre, na kterých Unie stojí, její základní svobody. Noví clenové reagují
zklamáním a uraženosti: vždyt oni nás nechtejí, nebudeme se tedy vnucovat.
Neúspech dvou referend o Ústavní smlouve mel
jiste mnoho rozmanitých duvodu, ale zdá se, že nestrávené a v tomto smyslu
nezvládnuté rozšírení je spolecným jmenovatelem rady z nich. Po obcanech
patnáctky se vyžadují obeti v situaci, kdy svet už není bipolární, kdy Evropa
nemá neprítele a kdy adresáti obetí jsou znepokojive neurcití. Co byla dríve
spíše spolecná sebeobrana než solidarita, by ted musela být práve solidarita,
a ta je, jak už receno, vedena prevážne ideálními motivy. Praktické duvody pro
ni se mohou prokázat v case, který presahuje každé volební období.
Je už slyšet hlasy, že nekterí Evropané nejen že ztrácejí ideálnejší motivace,
ale že na novou situaci, která si už nevynucuje soudržnost, reagují odklonem
od liberální demokracie a príklonem k národním egoismum. O solidarite se
prestává mluvit.
Možná, že jsou to príliš silná slova, ale v
každém prípade platí, že solidarita v posledních dvou referendech
nezafungovala. Nemelo by nás to prekvapit, když si uvedomíme, že solidarita je
vlastne dar. Je však vule k daru, k darování, vubec predstavitelná, jsou-li
hranice budoucí Unie nejisté, roztažitelné, vidí-li je každý nekde jinde? Vule
neco darovat pochopitelne chybí, chce-li se po obcanech, aby cítili
spoluzodpovednost s celkem, který je príliš vágní, príliš nejistý,
neuchopitelný. Je-li solidarita vskutku darem, pak prece musí mít vždy
jasného, konkrétního príjemce: jeho výber se nesveruje prostredníkovi,
neshazuje se padákem na území postižné katastrofou, ale prináší se. Ten, kdo
daruje, musí vedet co komu daruje, musí vedet, proc daruje. Chceme-li Evropu
solidární, nemužeme ji solidaritu narídit direktivou z Bruselu, ale musíme se
o její smysluplnosti sami presvedcit. To je ovšem témer nesplnitelný úkol,
pokud chybí pevné kontury toho, o cem se chceme presvedcovat.
Napríšte by každé další rozšírení melo být co
nejpresneji definováno co do cílu i casových horizontu a melo by být
schvalováno co nejdemokratictejší procedurou. Evropané by meli co možná presne
vedet, co, kdy a kde mohou jednou získat (treba geopolitický) a co, kolik pro
to budou muset obetovat.
To, co prožíváme, je ovšem pravý opak: Evropanum se predložil ke schválení
necitelný kodex pravidel a jednotlivých politik (do ústavní smlouvy, nota bene
do Ústavy politiky v žádném prípade nepatrí) a na rozšírení se je nikdo
neptal. Nekterí pak odpovedeli práve na to, na co chteli být dotázáni a nikoli
na to, co mohly povolaneji rozhodnout parlamenty. Jiste, Unie nerozhodla, jak
se má kde ratifikovat, ale musela prece pocítat s tím, že nekde to bude formou
referenda. Z tohoto hlediska je pro mne naprosto nepochopitelné, jak mohl
Konvent schválit tak obsáhlý text. Nemohu si pomoci, ale už predložení takto
rozsáhlého textu je gestem arogance, protože se tu pokrytecky predstírá, že se
jím lidé budou chtít a moci zabývat.
Kruh mých úvah se uzavírá: solidarita, pevné,
byt v prubehu casu promenlivé hranice a tím pádem i sdílené hodnoty spolu
souvisejí. Práve tak podezrívavé národní egoismy, nejisté hranice a hodnotový
zmatek. Evropané, kterí se dnes neshodnou ani na konecných hranicích své Unie,
nemohou mít zrejme ani spolecné obavy, ani spolecné nadeje.
Chceme však napríšte pocítat se solidaritou, která práve projekt evropského
sjednocování ciní unikátním a úctyhodným. Pak ale musíme vždycky presne vedet,
kde Evropa zacíná a kde koncí, jaké jsou casové i geografické i výhledy
eventuálního dalšího rozšírení, s jakými hodnotami jsou spojeny. Evropané by
meli vždycky presne vedet, co tím kterým rozšírením získají (treba
geopoliticky) a co budou muset pro nový zisk obetovat. Predevším musejí mít
jistotu, že to budou oni, kterí o tom rozhodnou – prostrednictvím nejen
Evropského, ale i národních parlamentu, anebo i referendy. V Unii podobné
mlhovine, o jejímž tvaru a velikosti rozhodují nadstátní orgány, se solidarita
rychle vyparí a prevládne vcelku pochopitelné opatrné, úzkoprsé sobectví.
Stane se pak, že slovy budeme chtít dosáhnout
samotných nebes, ale nakonec spadneme na zem a evropské dílo se rozbije na
kusy, které už nikdo nedá dohromady.
Evropa ze všeho nejvíce potrebuje mít jasne definované duvody k solidarite.
Potrebuje mít proto pevný tvar a pevná pravidla svého rozširování. S tím získá
i jasný obsah. Bude pak vždycky vedet, co stojí za jakou obet.
Jestli ovšem slova jako solidarita a obet znejí nekomu príliš nadnesene, pak
se ješte vždycky mužeme zastavit, vrátit se a dát se na vzájemne výhodné
obchodování. Ale to už by byl jiný príbeh. K tomu ostatne nemusíme být práve
Evropany.
Radio Prague, Vinohradska 12, 120 99 Prague,
the Czech Republic
http://www.radio.cz - Copyright - All
rights reserved by Radio Prague
2005 wird zum Schicksalsjahr für Afrika:
Europa
steht in der Pflicht
Wir müssen die Armut in der Welt insgesamt ins Visier nehmen. Insbesondere die
Bedürfnisse und berechtigten Ansprüche des ärmsten Kontinents unserer Erde -
Afrika - dürfen wir nicht vergessen...
Europa braucht die Briten:
Motor für Europa
Großbritannien bringt seine wirtschaftliche Dynamik in die
Gemeinschaft ein und ist Vorreiter bei der Verteidigungspolitik. Vor allem
aber haben die Briten eine Vision, die funktioniert...
Der Zeitpunkt für Blairs Rede ist günstig:
Eine
Vision für Europa
Rede des britischen Premierministers Tony Blair vor dem Europäischen
Parlament...
Europa:
Die Stunde
der Wahrheit
Wir können nicht auf dem europäischen Weg weitergehen, als wäre
nichts gewesen. Wir müssen vielmehr auf die Botschaft hören, die uns die
Franzosen übermittelt haben, und die Gründe für diese Abstimmung verstehen...
|
haGalil.com 22-07-2004
A
Jewish Sign from Central Europe |
|