Co ríci k jeho koncertu? Po tom lon ském, hlavne ze strany publika trochu vlažnejším, pripravilo letos pocasí Šlomovi doslova studenou sprchu. Nicméne mohl ke konci koncertu konstatovat, že jsme zvítezili nad pocasím: Prahu si zamiloval a Praha, zastoupená snad predevším studenty židovského gymnázia, si zamilovala jeho. Šlomo hraje predevším svoji hudbu, kterou každý popis zploštuje. Najdeme tam leccos, ale nejduležitejší je jeho integrující prístup. Rozsáhlé orientální hudební motivy jsou vypointovány v evropsky prijatelném casovém rozmeru. V pozadí všeho je mystické Maroko, bohaté hudebními zdroji jako Kaspické more uhlovodíky. "Do Maroka jezdil Jimi Hendrix a Bob Marley: poslouchali tam poulicní muzikanty – a vedeli proc," upresnoval Marocan Šlomo s úsmevem. Kouzlo Šlomovy muziky spocívá v presvedcivosti a kráse. Je to oslava mystiky – mystiky nemystické, jak by se to dalo havlovsky glosovat. Napríklad písen Eclejnu be-kfar Todra (o tradicní slavnosti uvedení petiletého chlapce do studia) se stává stredomorským hitem.

Jedno ze Šlomových tajemství zrejme spocívá v textech básní, které zhudebnil (nekteré jsou až z 13. století: r. Moše Ibn Ezra, r. David Chasin), k dalším patrí pevnost a suverénnost jeho zpevu. V dnešní dobe módy tenkých elektricky zesilovaných rozklepaných defektních hlásku pripomíná trouby jerišské.

Zajímavé extempore se odehrálo v Biu Illusion. Klezmer Yale Strom tam promítl své dva filmové dokumenty – o soucasnosti i historii Birobidžanu (Le chajim, Comrade Stalin) a tríšt dojmu více ci méne souvisejících s hudebním festivalem v Krakove (Klezmer v Rybné ulici). Po projekci pak tento živel povídal o filmování, odpovídal na dotazy, diskutoval, hrál na housle a zpíval a nebyl k zastavení.

Pátecní vecer byl trochu dramaturgicky nevyrovnaný. Ctyri interpreti židovské hudby znamenají nebezpecí ctyr rebi Elimejlechu za vecer: neco na tento zpusob se bohužel více ci méne delo. Naštestí do toho vpadli cikáni!
Bengas jsou zretelne sami sebou, byt chvílemi pripomínali Gipsy Kings; tomuto srovnání se ale asi nelze vyhnout. Zpevákovy andaluské hlasové variace byly úžasné. Oprávnenou pozornost vzbudil druhý bubeník. Chlapec predvedl dokonalý výkon a výrazne ovlivnil zvuk i dynamiku projevu kapely. Nicméne od zacátku:
Šarbilach skladatele Jaromíra Vogela vytvorili felliniovskou atmosféru, neco mezi Nino Rotou a parížskou Šestkou. Stylove témer nezaraditelní, od promenádního orchestru pres kabaret až mezi klezmery, se zretelným vlivem filmové hudby, si rekli o místo na samém úvodu príštího rocníku: lepší vytržení ze stávajících stereotypu si nedovedu predstavit!
Trombenik je stále vyhranenejší, radost poslouchat! Rytmika je výtecná a velmi stylová. Frontmani se chvíli rozehrávali, ale pak dokázali rozehrát tancící!

Zklamáním bylo nevýrazné vystoupení Evy Svobodové: standardní repertoár, podaný sice asi s láskou – zahráli to všechno, zahráli to správne, ale reknete mi, proc to hráli? Odešlo mnoho diváku, nepockali ani na záver.
A to byla škoda, protože Klec opet nezklamala. Jde o krásne drzou kapelu, vyzarující energii, jíž je pohánena tradice. Jsou to predstavitelé oné – pro mnohé snad i iritující, ale nezbytné složky tradice, totiž darebáckého a ulicnického uchopení svatosvatých tradic a jejich veselého, posmešného, ironického a kacírského elektrizujícího predání.

Famózní byly hlavne bubny Davida Lichta. Daviduv styl vychází z dob koexistence dixielandu, estrádních a kabaretních a pochodových kapel, bigbandu a já nevím ceho ješte. V blues-rockovém kabaretním jazzbandu, který hraje klezmer (a dokáže hrát i mizrachi!), je jeho hra velmi nenápadná, s výraznými akcenty a vyhrávkami (podobne jako je tomu u bigbandových bubeníku) a jeho pojetí casu dává kapele úžasný odpich – lze ríci, že je základní složkou zvuku Klezmatics.