Diese eindrucksvolle Synagoge hat infolge tragischer Ereignisse des 20. Jahrhunderts lange geschwiegen. Es wurde hier nicht gesprochen. Es wurde hier nicht gesungen. Es wurde hier nicht gebetet. Vor fünf Jahren habe ich hier allein gestanden. Es war ein trauriger Moment. Die Synagoge war leer und lautlos. Ich erinnere mich daran, dass ich damals davon träumte, hier die Kinderstimmen wieder zu hören. Vielleicht, dachte ich, wird es eines Tages passieren und vielleicht wird eine dieser Stimmen zu meinem eigenen Kind gehören. Wenn ich mich jetzt umsehe, denke ich an die Unterschiede zwischen dem Moment vor fünf Jahren und heute…
Drascha zur Paraschat Bechukotai
Große Synagoge in Pilsen
anlässlich der UpJ-Tagung in Karlsbad, 30.5.–2.6.2019
Von David Maxa, Rabbinerstudent, Abraham Geiger Kolleg
Dank aller, die sich unglaublich viel Mühe gegeben haben, diese Konferenz zu verwirklichen, und dank aller, die gekommen sind, spreche ich zu Ihnen heute in einer vollen Synagoge. Wie ich damals träumte, klingen die Kinderstimmen in der Synagoge und eine dieser Stimmen gehört zu meinem Sohn, der vor wenigen Wochen geboren wurde.
Unser Wochenabschnitt Bechukotai hat mich an die Wichtigkeit der Kinderstimmen erinnert. In der Parascha lesen wir über die Periode der Zerstörung, wonach Gott einen Neuanfang mit folgenden Worten voraussagt: „So will ich meines Bundes mit Jakob gedenken, und auch meines Bundes mit Isaak und meines Bundes mit Abraham will ich gedenken.“ (Vajikra 26:42) Warum wird in diesem Vers zuerst der Bund mit Jakob erwähnt, und dann der Bund mit Isaak und erst am Schluss der Bund mit Abraham? Die Reihenfolge ist doch immer Abraham, Isaak und Jakob? Warum kommt plötzlich zuerst der Jüngste, und dann der Ältere und schließlich der Älteste; die Kinder vor den Eltern? In der Wirklichkeit gibt es nicht mehrere Bünde, sondern nur einen Bund. Der Bund mit Jakob is der erneuerte Bund mit Isaak und der wiederum erneuerte Bund mit Abraham. Bei der Brit Mila meines Sohnes dachte ich an die Riesenhaftigkeit dieser kontinuierlichen Generationskette seit Abraham bis heute. Immer, wenn ein Kind geboren wird, geht die Erinnerung an den Anfang zurück: an den Bund, den Gott mit Abraham geschlossen hat, und die Verdienste der Voreltern, Abraham und Sara, Isaak und Rebekka, Jakob, Rachel und Lea. Deswegen sind die Kinder an der ersten Stelle erwähnt und erst danach kommen die Eltern.
Ich glaube, dass der Ewige mit dieser Reihenfolge noch etwas Wichtiges sagen will. Im Talmud erzählt Rabbi Meir, dass als die Israeliten am Berg Sinai standen und auf die Schenkung der Tora warteten, Gott verlangte: „Bring mir gute Garanten, dass Ihr meine Tora halten wérdet und dann werde ich sie Euch geben.“ Sie haben überlégt, wer diese Garanten sein könnten, und schlugen vor: „Herrscher der Welt, unsere Vorfahren werden unsere Garanten sein.“ Gott sagte, dass die Väter nicht fehlerfrei waren, und lehnte es ab. Dann sind die Israeliten mit einem anderen Vorschlag gekommen: „Unsere Propheten werden unsere Garanten sein.“ Gott lehnte die Propheten aus dem gleichen Grund ab. Dann versuchten es die Israeliten zum dritten Mal: „Unsere Kinder werden unsere Garanten sein.“ Gott antwortete: „Die Kinder sind wirklich gute Garanten. Ihretwegen werde ich die Tora an Euch geben.“ (Schir Ha’Schirim Rabba 1:4) Die Kinder stehen im Vordergrund, denn die Kontinuität des Bundes und dadurch unsere Existenz hängen davon ab, ob wir es schaffen, an die jüngere Generation den Bund weiterzugeben.
Ich weiß, wie viel die Kinder und junge Menschen während der Planung dieser Konferenz erwähnt wurden. Diese Konferenz der Union progressiver Juden Deutschlands in Tschechien wird aus mehreren Gründen historisch sein. Sie gibt uns die Gelegenheit, die Verbindungen zwischen den tschechischen und deutschen jüdischen Gemeinden wiederzubeleben – eine Verbindung, die durch die tragischen Ereignisse des 20. Jahrhunderts zerstört wurde. Sie gibt uns die Freude, neue Bekanntschaften und Freundschaften zu knüpfen. Sie gibt uns die Hoffnung, dass zwei Jahrhunderte alte liberale Judentum auch in Tschechien zu beleben – hier in Böhmen wurde Rabbiner Isaak Mayer Wise 1819 geboren, der das liberale Judentum in Amerika maßgeblich geprägt hat. Aber vor allem gibt diese Konferenz uns die Chance, die Zukunft zu gestalten. Wir, in dieser schönen Synagoge sitzende Jüdinnen und Juden, egal ob wir aus Deutschland oder aus Tschechien kommen, egal ob wir Rabbiner, Kantoren oder Laien sind, wir werden dadurch verbunden, dass uns die Zukunft unserer jüdischen Gemeinden am Herzen liegt. Und was ist die Zukunft? Unsere Kinder!
Es ist sicherlich ein Zufall, dass morgen in Tschechien der Kindertag gefeiert wird. Wie die Wörter der Tora betonen, wenn sie erst die Kinder und danach die Eltern erwähnen, erinnert uns auch der Kindertag daran, dass die Kinder als Garanten unserer Zukunft, für uns an der ersten Stelle stehen sollen. Wir, die Älteren und Eltern, müssen uns darum bemühen, den Bund an unsere Kinder weiterzugeben, von Generation zu Generation, le-dor va-Dor. Möge unser Treffen auf dieser Konferenz dazu beitragen, dass unsere jüdischen Gemeinden in Tschechien und Deutschland weiterhin ein gutes Zuhause für unsere Kinder sind, dass wir es gemeinsam schaffen, dass ihre Stimmen in unseren Synagogen zu hören sind, mehr und mehr!
David Maxa ist Rabbinerstudent am Abraham Geiger Kolleg und betreut bereits die Gemeinden in Karlsbad und Liberec.
Draša k Parašat Bechukotaj
Velká synagoga v Plzni
UpJ-Tagung Karlovy Vary 30.5.–2.6.2019
David Maxa, rabínský student, Abraham Geiger Kolleg
Tato velkolepá synagoga dlouhou dobu mlčela. Nemluvilo se zde. Nezpívalo se zde. Nebyla zde slyšet slova modlitby. Když jsem ji navštívil před pěti lety, stál jsem zde sám. Byla to smutná chvíle. Synagoga byla prázdná a tichá. Vzpomínám si na to, jak jsem tehdy snil o tom, aby zde znovu byly slyšet hlasy dětí. Přemýšlel jsem nad tím, že se jednoho dne snad vrátí a že jeden z těchto hlasů možná bude patřit mému dítěti. Když se nyní rozhlédnu, přemýšlím nad rozdíly mezi tímto momentem před pěti lety a dneškem. Díky těm, kteří si dali obrovskou práci s uskutečněním této konference, a těm, kteří dnes přišli, hovořím k vám dnes v plné synagoze. Jak jsem tehdy snil, v synagoze znějí hlasy dětí a jeden z nich patří mému synovi, který se narodil před několika týdny.
Náš týdenní oddíl Tóry Bechukotaj mi připomněl, jak moc jsou hlasy dětí důležité. V paraše čteme o období destrukce, po němž Bůh předpovídá nový začátek následujícími slovy: „Tehdy si připomenu svou smlouvu s Jákobem, svou smlouvu s Izákem i svou smlouvu s Abrahamem.“ (Vajikra 26:42) Proč je v tomto verši zmíněna nejprve smlouva s Jákobem a poté smlouva s Izákem a teprve na konci smlouva s Abrahámem? Pořadí je přece Abrahám, Izák a Jákob? Proč najednou přichází nejprve ten nejmladší, poté starší, a nakonec ten nejstarší, nejprve děti a teprve až poté jejich rodiče? Ve skutečnosti neexistuje vícero smluv, ale pouze jedna. Smlouva s Jákobem je obnovenou smlouvou s Izákem a znovu obnovenou smlouvou s Abrahámem. Při brit mile mého syna jsem myslel na velkolepost tohoto nepřetržitého řetězce generací od Abraháma až dodnes. Vždy, když se narodí dítě, se památka vrací zpět na začátek, ke smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahámem, k zásluhám prapředků, Abraháma a Sáry, Izáka a Rebeky, Jákoba, Rachel a Ley. Právě proto jsou děti zmíněny na prvním místě a teprve poté rodiče.
Věřím, že Hospodin se tímto pořadím snaží říct ještě něco důležitého. V Talmudu vypráví rabín Meir, že když Izraelité stáli u hory Sinaj a čekali na darování Tóry, Bůh je pořádal: „Přineste mi dobré ručitele, že budete dodržovat mou Tóru a poté Vám ji daruji.“ Izraelité přemýšleli o tom, kdo by se těmito ručiteli mohli stát, a navrhli: „Pane světa, naši předkové budou našimi ručiteli.“ Bůh řekl jejich návrh odmítl s tím, že jejich předkové nebyli bezchybní. Pote přišli Izraelité s jiným návrhem: „Naši proroci se stanou našimi ručiteli.“ Bůh odmítl proroky ze stejného důvodu. Poté to Izraelité zkusili potřetí: „Naše děti budou našimi ručiteli.“ Bůh odpověděl: „Děti jsou opravdu dobrými ručiteli. Kvůli nim vám daruji Tóru.“ (Šir ha-širim raba 1:4) Děti stojí v popředí, protože kontinuita smlouvy a skrze ni také naše existence závisejí na tom, jestli zvládneme smlouvu předat mladším generacím.
Vím, jak často byly děti zmíněny při plánování této konference. Letošní konference německé Unie progresivních Židů v České republice se stane z mnoha důvodů historickou. Poskytuje nám totiž příležitost k obnovení spojení mezi českými a německými židovskými komunitami – spojení, které bylo zničeno tragickými událostmi 20. století. Poskytuje nám radost z toho, že můžeme navázat nové známosti a přátelství. Poskytuje nám naději na to, že se nám podaří dvě stě let starou tradici liberálního židovství oživit také zde na českém území, kde se před dvou sty lety narodil rabín Izák Mayer Wise, který určujícím způsobem ovlivnil americké židovství. Především nám však poskytuje šanci, abychom mysleli na svou budoucnost. Nás, v této krásné synagoze sedící Židovky a Židy, bez ohledu na to, jestli pocházíme z Německa nebo České republiky, bez ohledu na to, jestli jsme rabíni, kantoři nebo laičtí členové obcí, spojuje to, že nám leží na srdci budoucnost našich židovských obcí. A co je budoucnost? Naše děti!
Je jistě náhoda, že zrovna zítra v České republice slavíme Den dětí. Stejně jako slova Tóry, když zmiňují nejprve zmiňují děti a poté rodiče, Den dětí nám připomíná, že děti by jako záruka budoucnosti měly stát na první místě. My, starší a rodiče, se musíme snažit o to, abychom našim dětem předali smlouvu předků, z generace na generaci, le-dor va-dor. Ať naše setkání na této konferenci přispěje k tomu, aby naše židovské obce v České republice i Německou i nadále byly dobrým domovem pro děti, ať společně dokážeme, aby jejich hlasy byly v naši synagogách slyšet více a více.